Říká se, že vztah v pravém slova smyslu začíná až poté, co mezi partnery definitivně opadne zamilovanost. Osobně se s tímto bonmotem zásadně neztotožňuji, přestože souhlasím, že po odeznění prvotního poblouznění nastává pro partnery zcela nové pojetí jejich vztahu.

Zamilovanost bych srovnala s účinky marihuany: kdo si někdy zakouřil, ví, že se běžně nedokáže zasmát s takovým prožitkem. Většině z nás ale stačí jedna zkušenost k tomu, aby zjistil, že smích bez marihuany je mnohem hlubší, nikoli povrchní jako v oparu lehké drogy. Smích bez drogy a láska bez vysoké hladiny hormonů je mnohem hodnotnější.

Procitnutí ze sladkého opojení bývá přirovnáváno k odložení růžových brýlí, ovšem nejedná se o vyjádření zcela přesné. Toto probuzení je u každého vztahu individuální, nicméně průměrná doba zamilovanosti prý trvá přibližně půl roku až rok. Pak následuje drsný dopad...

V době, kdy je vztah v samém zárodku, je zamilovanost jakýmsi ochranným filtrem, dodávajícím nám pocit emoční hojnosti, od reality vzdálené přímo na hony. Ta však stejně jednou přijde, a až ten okamžik nastane, bude nám právě realita ve srovnání s opojnými okamžiky zamilovanosti připadat poněkud černobílá, stejně jako drsná kocovina po báječném mejdanu.

A právě tehdy nastává první zkouška vztahu. Je to doba, kdy si říkáme, že právě tento partner asi nebude tím pravým, a kdy se ukáže, do jaké míry jsme schopni (a ochotni) kooperovat.

Tvrdý dopad zpátky na zem

Zamilovanost zpočátku nemilosrdně drtí realitu, ovšem o vítězi je už předem rozhodnuto. Dříve nebo později zjistíme, že veškeré naděje a touhy, které jsme partnerovi připisovali, se časem rozplynou jak pára nad hrncem, byť si to většina z nás odmítá přiznat. Nutno ale vidět zamilovanost také z druhého úhlu: vždyť i my jsme během prvních měsíců vstřícnější, ohleduplnější a tolerance by se bez okolků mohla stát naším druhým jménem. Samozřejmě nic není záměr, nic není hrané, vše je opravdovým důsledkem roušky okouzlení, kterou časem odstraníme.

Během prvního roku vztahu dochází k výraznému poklesu intenzity blaženosti a jen takový vztah má naději na další vývoj, který tohle rozčarování překoná.

Ústup zamilovanosti a nastolení tvrdé reality rozhodně představuje první partnerskou krizi. Pro někoho je první a zároveň poslední, někdo ji překoná a jiný ji ani nezaregistruje.

Protože štěstí na dluh bez úroků nelze čerpat dlouho, začne na nás vztah po čase klást mnohem větší požadavky. Těmi jsou především tolerance, schopnost komunikace a ochota ke spolupráci. A protože krize s sebou vždy přináší nedostatek, je i první krize ve vztahu vlastně nedostatkem: najednou nám chybí ten příjemný a intenzivní pocit a my máme sklony k tomu být sobečtí, přemýšlet především nad tím, čeho se nedostává zrovna nám a na partnera najednou bereme menší a menší ohledy.

Společná cesta nebo rozchod?

Zamilovanost je vyčerpatelný zdroj, o jehož zbytky partneři postupně začnou svádět boj, obviňovat se a hádat. Tato náhlá nespokojenost se může prohloubit až k totálnímu rozpadu vztahu a nebo naopak z krize vznikne pevný tým a partnerský vztah s trvalejší platností. V každém případě by měl být cílem společný soulad, spolupráce a souznění, v žádném případě boj. Překonají-li partneři podobnou krizi, mají naději snáze překonat ty další.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru
Zobrazit všechny komentáře (5)